Loading

wait a moment

Jak dopadla první prohlídka bytu?

Od té doby, co jsme se rozhodli koupit byt, jsme se ve volném čase prakticky nevěnovali ničemu jinému. Dá se říct, že nás oba ta myšlenka pohltila. Dokonce nás začala bavit i pře, kterou jsme vedli ohledně volby lokality. Neustále jsme si posílali nejrůznější články, které měly podpořit náš názor, a naopak vyvrátit názor toho druhého. Do práce mi chodily e-maily typu: „Ještě jsi si tak jistý, že je ta Praha dobrou volbou?“ A přílohou byl třeba tenhle článek. 

Jistý jsem si samozřejmě byl. Sice jsem se v duchu už smířil s variantou, že budu dál mimo Prahu a třeba budu do práce dojíždět ještě dál, protože přítelkyně hledala ne podle vzdálenosti, ale podle citu – jak mi ostatně později vysvětlila. Nechtěl jsem se ale vzdát tak snadno. Abyste si nemysleli, za mým jednáním nebyla vůbec snaha dokázat, že jsem měl pravdu. Nejsem zase tak ješitný, abych nedokázal uznat, že jsem se mýlil. 

Problém jsem viděl spíš v tom, že přítelkyně zdaleka nebrala v úvahu všechny moje argumenty o tom, kolik zbytečně projezdíme za benzín a kolik času strávíme na cestách. A navíc úplně zbytečně, protože i v Praze, do centra coby kamenem dohodil, existují čtvrtě, které nám nabídnou to samé – jak jsem přítelkyni názorně ukazoval i v inzerátech na Eurobydlení. Pravda, otázkou je, tedy spíše byla, také cena. Nejsem blázen, abych si myslel, že cena za byt mimo Prahu je srovnatelná s cenou toho, který je skoro v centru. 

Budeme mít na koupi bytu dostatek peněz?

Začali jsme řešit už i finanční otázku. Mimo úspor ze spoření přislíbili podat pomocnou ruku jak moji rodiče, tak rodiče přítelkyně. Nechci se chvástat, ale vzhledem k tomu, že se ani jedna rodina nikdy neměla špatně, a navíc se nám rozhodli věnovat prakticky své celoživotní úspory, měli jsme rázem k dispozici opravdu velmi zajímavou částku. O to větší ale rázem byla naše zodpovědnost. Museli jsme vybrat opravdu dobře, a navíc si být saka jistí tím, co chceme. Ta částka měla totiž šest nul a doteď jsem ji pohromadě nikdy neviděl – asi už nikdy ani neuvidím. 

Čas plynul a my jsme se z pouhého obhlížení bytů konečně dostali do fáze, kdy jsme o některých začali docela reálně uvažovat. Přítelkyně, v těchto věcech citem se řídící, a proto možná spontánnější, domluvila schůzku jako první. Prosadila si byt za Prahou. Samozřejmě, že se mi to nelíbilo. Abych ale dostál duchu naší dohody, musel jsem jejímu výběru dát alespoň šanci. 

Tohle nebude to pravé …

Byt byl sice podle popisu realitní kanceláře v poněkud horším stavu, než jsem si představoval, přítelkyně mě ale uzemnila tím, že přece proto je ta cena tak nízká. A že když se budeme při rekonstrukci snažit a postupovat rozumně (najednou – po tolik omílaném citu ani památky), ještě nám možná zbyde.   

Myslel jsem si upřímně své, v zápalu naší domácí bojovky Najdi článek coby argument jsem si totiž o rekonstrukcích v bytě četl své – třeba tady. Nechtěl jsem jí však brát iluze, abych zase nebyl za toho špatného, nechápajícího a věčně negativního. Sklapnul jsem a šlo se. V duchu jsem se ale modlil, aby ten byt měl přece jen nějakou tu vadu na kráse. 

Při vstupu do bytu si přítelkyně libovala, jak je byt krásně světlý. Jak se ale zanedlouho ukázalo, to bylo asi to jediné pozitivum. Ani jsem se předtím za nějakou tu vadu na kráse nemusel modlit. Ten byt měl těch svých much až nepočítaně. Musely by se dělat nové rozvody, podlaha, rekonstruovat koupelna a mnohé další. Zkrátka jsme usoudili, že takhle velké sousto si vzít rozhodně nechceme. Rekonstrukci takového rázu bychom sami dva jen stěží zvládli, nemluvě o financích. 

Přiznávám, měl jsem trochu škodolibou radost. Že možná ještě přece jen budeme bydlet v Praze, ale v klidu a tam, kde to bude podle gusta nás obou. Horší bylo, že jsme v hledání bytu byli zase na samém začátku. 

Vzpomenete si na vaše začátky, kdy jste hledali nové bydlení?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *